Srbský nacionalistický polovojenský útok v Banjské v severním Kosovu, který měl za následek smrt jednoho kosovského policisty a zranění dvou dalších, představuje nejvážnější případ násilí v zemi od konce války v roce 1999 a doprovodné akce NATO. zásah.
V Banjska vidíme demonstrativní důkaz, že Bělehrad má obnovenou ochotu použít násilí k utváření politických poměrů v sousedních státech. Přímé zapojení srbských státních bezpečnostních služeb do útoku – prostřednictvím jejich podezřelého poskytnutí zbraní a munice, použití jejich zařízení pro přípravu útoku a známých vazeb útočníků na vyšší vrstvy srbského vedení – vyžaduje značné reakce hlavních měst Quintu a vlastní kosovské vlády.
Následující zpráva uvádí pět politických doporučení, jak vhodně reagovat na události v Banjské, a především zajistit, že Bělehrad nebude riskovat další eskalaci násilí. Věrohodné důsledky a zřízení přesvědčivých odstrašovacích kapacit v Prištině jsou klíčem k zajištění stability Kosova i celého regionu západního Balkánu. Pokud se srbským nacionalistickým prvkům dovolí věřit, že násilí je opět povoleným nástrojem politického vlivu, neohrozí tím pouze bezpečnost, suverenitu a územní celistvost Kosova. Časem se pravděpodobně stane terčem také Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Totéž by také vedlo k dalšímu demokratickému sestupu v Srbsku, což by pak rovněž zvýšilo pravděpodobnost mezistátního konfliktu v regionu.
NATO ani EU si nemohou dovolit další multifrontovou krizi v regionu, zejména s ohledem na prudký pokles globálních geopolitických podmínek od února 2022. V souladu s tím by doporučení v této zprávě, pokud by byla implementována, nejen výrazně zlepšila stabilitu a bezpečnost Kosova, ale rovněž by zajistila zájmy Západu na zachování mírového prostředí na celém západním Balkáně.
To je v konečné analýze také klíčový analytický tah tohoto textu: zdůraznění, že v zájmu euroatlantického společenství je především mít suverénní, demokratické Kosovo, jehož bezpečnost je důvěryhodně udržována jeho vlastní donucovací a bezpečnostní služby. V tomto ohledu je Srbsko na svém současném kurzu protivníkem, nikoli partnerem. Ale upevňováním západní podpory a závazků vůči Kosovu můžeme časem zajistit, aby srbská politická třída uznala, že její současná maximalistická trajektorie je propadák: na mezinárodní úrovni, ale také na domácím trhu. Silný, suverénní stát Kosovo – spolu s Bosnou a Hercegovinou a Černou Horou – jsou zdaleka největšími nástroji, které má euroatlantické společenství k dispozici, aby konečně usnadnily skutečné přijetí srbské společnosti, že jugoslávské války skončily a že srbské nacionalistické- expanzivní projekt – ať už stylizovaný jako „Velké Srbsko“ nebo „Srbský svět“ – byly poraženy.
Doporučení 1: Zmrazit dialog Priština-Bělehrad, dokud pracovní skupina NATO nevypracuje úplnou a nestrannou zprávu o událostech v Banjské
Pokoušet se v současnosti obnovit dialog Priština-Bělehrad je nerozumné a nerozumné. Za prvé, vezmeme-li v úvahu absenci formálních sankcí vůči Srbsku ze strany USA ani EU po událostech v Banjské, takové úsilí implicitně vysílá signál, že politický Západ je ochoten tolerovat použití síly k formování a řízení politických jednání mezi dvě strany. Jako signál pro celý region západního Balkánu je to hluboce destruktivní pro vlastní zájem Západu na prosazování mezinárodních norem a právního státu. Stejně tak se Kosovo jako suverénní stát nemůže nechat nutit k politickým nebo diplomatickým jednáním s vládou podněcující násilí na svém území; je to politicky sebevražedný návrh pro jakoukoli demokratickou vládu.
Zadruhé, naléhání na obnovení dialogu naráží na jasně stanovené zásady západní politiky v dalších probíhajících geopolitických bodech, především na Ukrajině a v Izraeli. Jak v případě ruské agrese proti Ukrajině, tak teroristických útoků Hamasu proti Izraeli, USA a další hlavní města Quintu odmítly jednání jako přijatelnou alternativu k základním bezpečnostním zájmům ukrajinských a izraelských států. Přestože Kosovo není ve stavu aktivní války, Srbsko zjevně zahájilo hybridní kampaň proti zemi a jejím občanům, a jako takové musí Kosovo trvat na stejných základních bezpečnostních principech jako Ukrajina a Izrael. Musí totiž zajistit úplnou právně-politickou kontrolu nad každou částí svého území, než bude moci věrohodně uvažovat o jakékoli alternativní administrativně-ústavní reformě (reformách) státu.
Pokud tak neučiníme, pouze usnadní vznik paralelního, kontradiktorního politického režimu na území Kosova, i když tentýž je nominálně začleněn do ústavního pořádku země. Stačí se podívat na entitu Republiky srbské v Bosně a Hercegovině a její separatistické orgány, abychom uznali, že dialog a přenesení pravomocí bez funkčního, racionálního justičně-bezpečnostního aparátu, fungujícího volně na celém území státu, způsobí jen další chaos. Obnovení možnosti obnovení dialogu jako takové vyžaduje úplné vyúčtování událostí v Banjské nestranným subjektem třetí strany, jako je KFOR nebo přidružená atlantická zpravodajská služba. Jakmile budou fakta o útoku plně prokázána a pachatelé budou náležitě potrestáni (v politickém a právním smyslu), dialog může být obnoven s ohledem na vytvoření spravedlivého, ale také funkčního rámce pro budoucí správu Kosova.
Doporučení 2: Zvýšená bezpečnostní pomoc kosovské policii a kosovským bezpečnostním silám
Jak je uvedeno výše, Kosovo musí být uznáno jako suverénní strana v kontextu sporu se Srbskem, bez ohledu na postavení Bělehradu a pěti zemí, které EU neuznávají. V souladu s tím má Kosovo nárok na všechna stejná ustanovení státnosti jako jakýkoli jiný suverénní aktér, jehož nejzákladnějším aspektem je bezpečnostní monopol na celém území státního území. Kosovská policie a Kosovské bezpečnostní síly (KSF) proto potřebují nepřetržitou, ale také zvýšenou podporu, aby mohly promítat sílu a udržovat právo a pořádek ve všech částech Kosova, včetně severu.
Během útoku v Banjské se kosovská policie ukázala jako účinná a profesionální síla, která je schopna obratně odrazit vysoce sofistikovaný, státem podporovaný polovojenský útok. Srbsko se však nepochybně nadále těší značné vojenské převaze proti Kosovu. Je proto nanejvýš důležité, aby NATO pomáhalo kosovským donucovacím a bezpečnostním složkám při (znovu) ustavení důvěryhodné odstrašující kapacity s ohledem na vytvoření širší regionální rovnováhy sil proti Bělehradu.
Kosovské úřady by měly sdělit Quintu a NATO, jaké přesné zdroje požadují, ale je zřejmé, že tento seznam bude nutně zahrnovat další vysoce mobilní obrněná vozidla pro kosovskou policii, protipancéřové a protidělostřelecké systémy pro KSF, jakož i pomocné vrtulníky pro záchranné služby země (srov. dodávka amerických vrtulníků Huey II v roce 2022 ozbrojeným silám Bosny a Hercegoviny).
Doporučení 3: Zrušení opatření USA a EU vůči Kosovu
Do té doby je nezbytně nutné, aby byla zrušena opatření USA a EU proti Kosovu, která byla zavedena začátkem tohoto roku po srbských nacionalistických nepokojích ve Zvecanu, které si vyžádaly zranění více než dvou desítek vojáků KFOR. Tyto kvazisankce nepochybně dále posílily Vučiće a přidružené srbské extremistické prvky ve vedení k útoku v Banjské a zvýšily existující asymetrii v postoji mezinárodního společenství vůči oběma stranám.
Západní představitelé mohou být i nadále rozhořčeni odporem Kurtiho vlády proti jednostranné implantaci Bruselské dohody z roku 2013, tedy dalšímu převedení místních správních orgánů na hrstku obcí se srbskou většinou na severu bez jakéhokoli politického hnutí z Bělehradu. Kurtiho vláda však nabídla přiměřené ústupky k realizaci téhož a její obavy ohledně srbského ozbrojení zločineckých a extremistických živlů na severu se bohužel ukázaly jako předvídavé a přesné. Zejména s ohledem na časté přirovnávání stávajících modalit „Asociace srbských samospráv“ podporovaných USA a EU k neúspěšnému modelu Republiky srbské z Bosny a Hercegoviny premiérem.
Rozhovory mezi Prištinou a Quintem o alternativních schématech vládnutí na severu Kosova mohou a musí pokračovat; v neposlední řadě proto, že Priština se zdá být jedinou stranou sporu, která je ochotna o těchto záležitostech diskutovat a diskutovat o nich. Takové rozhovory však mohou být skutečně plodné pouze tehdy, pokud USA a EU napraví chybu svých dřívějších opatření proti Kosovu. Pro Prištinu je zajištění tohoto obrácení politiky základní otázkou demokratické odpovědnosti vůči vlastním občanům, kteří jasně ukázali, že nebudou tolerovat vlády, které slevují ze základních bezpečnostních a politických zájmů země. Bohužel, vzhledem k absenci skutečných demokratických procesů v Srbsku nelze totéž říci o režimu v Bělehradě.
Doporučení 4: Okamžité přijetí Kosova do NATO Partnerství pro mír
Měly by být také podniknuty malé, ale nesmírně významné kroky ke zlepšení postavení Kosova v mezinárodním společenství. Pravděpodobně nejpůsobivější z nich – což by také zlepšilo bezpečnostní postavení a kapacity země – by bylo přijetí Prištiny do programu NATO Partnerství pro mír (PfP).
Toto je rozhodnutí, které může NATO učinit bez souhlasu nebo přispění Srbska, Ruska nebo Číny. Nejvýznamnější bariérou je neuznání suverenity Kosova čtyřmi vlastními členskými státy NATO. Aliance má však nepochybně kapacitu zajistit Kosovu vstup do programu PfP, i když ti, kdo jej neuznávají, formálně zachovají své stávající postoje; prostě by se nemuseli bránit vstupu Kosova do programu. To znamená, že nemusejí podporovat aspirace Kosova v PfP, musí se pouze zdržet hlasování.
Jednalo by se o rozumný kompromis, protože by to čtyřem neuznávajícím umožnilo obecně zachovat jejich současné diplomatické pozice a zároveň zlepšit mezinárodní postavení Kosova a schopnost NATO modernizovat a rozvíjet obranné schopnosti Prištiny. Vyslalo by to také nezbytný signál Bělehradu, že jeho obstrukční aktivity nebudou atlantickou komunitou tolerovány donekonečna. A konečně by to byl také výstřel přes příď Ruska a Číny, které stále více dospívají k názoru, že jsou to oni – nikoli NATO – kdo určuje podmínky angažmá na západním Balkáně.
Doporučení 5: Zvýšený diplomatický tlak na 5 zemí, které EU neuznávají, s cílem uvolnit vyhlídky Kosova do EU a NATO
Jak je uvedeno v celém tomto textu, současná asymetrie v mezinárodních statusech Srbska a Kosova pouze prohloubila zdánlivou neřešitelnost sporu. Konkrétně to uměle posílilo obstrukční postoj Srbska, i když USA a EU vynaložily obrovský diplomatický a politický kapitál, aby obě strany přivedly k normalizaci. Není to však Srbsko jako takové, kdo umožnilo, aby tato asymetrie přetrvávala; jsou to zarputilé postoje pěti neuznávajících EU, které umožnily, aby tento problém metastázoval ve velké geopolitické slabé místo pro celé euroatlantické společenství.
Hlavní města Quint musí vyvinout mnohem větší diplomatický tlak na své protějšky z této skupiny, aby je jednotlivě i kolektivně posunuly k plnému uznání suverenity Kosova. Je třeba jasně vysvětlit, že to již není otázka čistě domácích priorit; je to otázka důvěryhodnosti a integrity celého euroatlantického projektu na západním Balkáně i mimo něj. V současnosti například šéf zahraniční politiky EU a vyslanec EU pro dialog Priština-Bělehrad pocházejí z neuznávajících států. To je absurdní a přirozeně to podkopává důvěryhodnost EU jako čestného zprostředkovatele v tomto sporu.
Posun pouze v jednom z pěti neuznávajících hlavních měst (mezi nimiž jsou Athény široce považovány za nejpravděpodobnější, že ustoupí) by významně změnil strategickou situaci kosovsko-srbských vztahů a nakonec by učinil konečné urovnání mnohem pravděpodobnější. Podstatně by to podkopalo důvěryhodnost tvrdého nacionalistického establishmentu v Bělehradě a vyslalo jasný signál celé srbské politické třídě, že euroatlantické společenství pokročí v integraci Kosova do demokratického řádu – bez ohledu na protesty Bělehradu nebo jeho partnery v Moskvě a Pekingu.
Závěry
Tato doporučení, i kdyby byla implementována, by okamžitě nepřinesla trvalé řešení sporu mezi Kosovem a Srbskem, především proto, že podstata problému zůstává, jak tomu bylo po většinu posledních tří desetiletí, v neústupném nacionalistickém politickém konsensu Bělehrad. Tato doporučení však nabízejí cestu ke snížení naší kolektivní závislosti na (neexistující) dobré vůli Vučičova režimu. Místo toho zdůrazňuje akceschopná opatření, která dnes může euroatlantické společenství přijmout, většinou bez obav nebo interakce s Bělehradem nebo jeho partnery v Kremlu nebo Pekingu.
Tento text objasňuje, že budoucnost bezpečnosti a suverenity Kosova nevyžaduje souhlas geopolitických protivníků Západu, velkých i malých. Euroatlantické společenství může učinit masivní kroky k tomu, aby přivedlo tento mladý demokratický stát do svých rukou čistě z vlastní vůle a v době, kdy Západ naléhavě potřebuje strategická a symbolická vítězství. Úspěšná realizace tohoto programu by se také vyplatila pro bezpečnost a stabilitu sousedních států, především Bosny a Hercegoviny a Černé Hory, a zlepšila by tak kolektivní bezpečnost celého regionu.
Zbývá zjistit, zda evropští a američtí politici mají politickou vůli pokročit směrem ke stabilnějšímu a bezpečnějšímu západnímu Balkánu.
